Při ranní cestě do práce kolem polosuchého potoka, ve kterém se kupodivu někdy brodí vzácný čáp černý, si vzpomenu na koupání za dob mého dětství. Na naše rejdy v potoce na Chvalčově ve Lhotce. Bylo mi něco kolem 5–6 let, jako starší jsme pak chodili do Bystřice na koupaliště.

Je to už 40 a více let. Když jsme se chtěli jít vykoupat, obuli jsme žabky, oblékli plavky, na ně tričko, do ruky ručník a šlo se. Měli jsme dvě možnosti: buď „na zadničky“, tj. za  Dudovo ke hřišti, nebo „za Wagnerovo“. Častěji jsme chodili „na zadničky“. Bylo tam pořád plno. Starší kluci začátkem léta postavili hráz – zapustili mezi kameny starou bečku bez dna jako odtok, kolem se kopaly a usazovaly drny, my mladší jsme měli dovoleno rostoucí hráz obhazovat kamením. Ti velcí byli pro nás skoro hrdiny, vždyť uměli postavit hráz! Kdo se chtěl jít koupat, musel při každé návštěvě dělat „obhoz“. To znamená daný počet šutrů vybrat ze dna potoka a zvenčí obhodit hráz.  Bylo to podle našeho věku – malí 30, starší a větší tuším i 100 ks. Je s podivem, že si nikdo nedovolil zašvindlovat – raději jsme nějaký kámen přidali. Když jsme to splnili, mohli jsme jít plavat. Pod splávek chodili jenom velcí a zdatní plavci. Největším hrdinou byl ten, kdo z kamenného břehu nad splávkem skočil dolů. Když bylo dost vody a hráz byla vysoká, zarovnaly se vodou i dva splávky nad hrází. My malí jsme se šmrdolili kolem hráze a u břehu. Nepamatuju si, že by někdo ubližoval malým nebo někoho nějak šikanoval. Taky se snad nikdy nikomu nic nestalo, kromě nějakého skopnutého prstu, žabky jsou žabky a špatně se v nich běhá. Museli jsme mít asi i dobře vyvinutý pud sebezáchovy a kázeň.

Koupání „za Wagnerovým“ bylo zhruba v místech, kde dnes vede cestička a mostek na ústav Javorník. Tam bývalo děcek méně, ale zase za námi chodil celkem pravidelně pan Sobek, vždycky usmátý a k nám laskavý. Pamětníci si určitě pamatují, že měl jenom jednu nohu. Největší raritou bylo, když odepnul protézu a šel si taky zaplavat. To byl pro nás zážitek!

Malá hrázka stála taky za Huslíkovým. Tam bylo vody tak akorát pro nás malochy. Jednou jsme vybrali z kamenné prohlubně pod splávkem všechny kamínky a dalo se tam pak chodit i bosky. Byli jsme jak čápi – nohama šátrali pod vodou a kamínky házeli na břeh.

 Když to nebylo na koupání, chodili jsme aspoň lovit mřenky. Nad splávkem jsme honili malé rybky a chytali je do dlaní. Někdy jsme jich měli v „rybníčku“ i dvacet. Pak jsme je pustili a druhý den šli znovu.  Našla jsem fotku z těch dob, právě ze splávku za Huslíkovým. Jsou na ní: Pavel a Jirka Odvršovi, Joža Hampl, Broněk Hudec, Lenka Stellová z Bystřice, Pavel Chytil, Bohuna Hamplová a Hanka Benešová. To byli ti hrdinové, kteří si troufli skočit pod splav.   
Pěkné pohodové léto všem přeje Irena Hudcová