„Hlásí se Olomouc“ byl název velmi zajímavé výstavy o historii a současnosti Českého rozhlasu Olomouc, která se velkého zájmu veřejnosti konala ve dnech 8. 12. 2014 – 15. 2. 2015 ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Výstava byla uspořádána při příležitosti výročí 65 let od založení olomouckého rozhlasového studia a 20 let od obnoveného vysílání Českého rozhlasu Olomouc.

Výstava seznámila veřejnost s rozhlasovou stanicí, která denně přináší posluchačům čerstvé informace o životě střední Moravy, ale i o dění v celé republice a ve světě. Vysílá také hudbu, zábavné a naučné pořady. Olomoucký rozhlas zkrátka s velkým zanícením pečuje o naše národní kulturní bohatství. Jak bylo uvedeno v medailonech na výstavě i na stránkách katalogu, k  významným osobnostem, jejichž život byl v minulosti spjat s Českým rozhlasem Olomouc a které se nesmazatelně zapsaly do jeho historie, patří díky své obětavé práci i charizmatu rychlovský rodák – PhDr. Lubomír Smiřický.

Narodil se 12. října 1933 v Rychlově u své babičky Celestýny Einšpíglové, vyhlášené porodní báby, která pomohla na svět mnoha dětem na Bystřicku. Žila skromně se svým manželem v malém domečku č. p. 53 u hlavní silnice. Děda František Einšpígl, krejčí, byl válečným invalidou z 1. světové války, proto obdržel trafiku. Luboš ke staříčkům do Rychlova jezdil velice rád, často na velké svátky a na prázdniny.  Prožil zde krásné chvíle dětských her a dobrodružství i nezapomenutelné koupání v říčce.

Mládí strávil se svými bratry Leošem a Zdeňkem v Dřevohosticích, kde působil jejich otec Leopold, dlouholetý učitel a ředitel školy. Po úspěšném studiu na Gymnáziu v Přerově (1945–1952) Luboš pokračoval ve studiu oboru španělština – francouzština na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po studiích pracoval jako ředitel Domu osvěty v Prostějově a později nastoupil jako redaktor krajského vysílání do Československého rozhlasu v Olomouci, kde převzal redakci pořadů „Zajímavosti olomouckého kraje“. Věnoval se tady regionální publicistice – zpracovával črty a fejetony, natáčel velmi zajímavé reportáže, povídky i drobná literární pásma.

V šedesátých letech byl pozván na katedru románských jazyků olomoucké univerzity, aby vyučoval obor španělský jazyk a literatura. Jako hispanista strávil několik let na stážích v Havaně na Kubě a v Santiagu de Chile. Vrátil se v době Pražského jara v roce 1968. Po nešťastné okupaci vojsky Varšavské smlouvy v noci 21. srpna 1968 byl svými kolegy z olomouckého rozhlasu povolán, aby jim pomohl s hlášením. Rád jim vyhověl a pomáhal, kde mohl. Lubomír Smiřický na tyto těžké okamžiky vzpomíná:

„Do studia vtrhli automatčíci, všechno prolezli a pořád hledali, kdě radiouzjol. My jsme stále tvrdili, že zděs radiouzla nět, a odkud se vysílá, to že v podstatě nevíme. Potom velitel rozestavil vojáky do všech místností, například k vypnutému mikrofonu a k režijnímu pultu. Ještě než dorazila ta horda, stačil kolega Oskar Dvořák donést do auta na dvoře za Operou magnetofon Nagru s mikrofonem, což bylo naše celé pozdější zařízení.“

Zpravodajské stanoviště „Dubček – Císař ABX“ mnohokrát měnilo místo. Až do konce jeho vysílání okupanti nepřišli na složitý podzemní kabelový systém, jímž se relace dostávaly do rozhlasu po drátě a do litovelské vojenské vysílačky Ječmínek, která mohla vysílat do celé Evropy. Olomoucký rozhlas unikal před pronásledováním a nepřetržitě vysílal až do 28. srpna 1968. V poslední fázi se vysílalo z Lubomírova bytu.
V následujícím období ještě obhájil doktorát na Univerzitě Karlově. Nastoupila však tvrdá normalizace a na olomoucké univerzitě mu bylo naznačeno, že by si měl shánět „lopatu a krumpáč“, protože zde neměl šanci zůstat. Bylo mu vyhrožováno i postižením manželky, učitelky. Proto se po zralé, ale těžké úvaze přijel do Dřevohostic rozloučit se svými rodiči i bratry a v srpnu 1969 odjel s manželkou Květou a s dětmi Lubomírem a Jaroslavou na dovolenou Rumunska. V jugoslávském Bělehradě pak požádal o politický asyl ve Švýcarsku. Překonal zde počáteční velmi těžké období, ale po roce se stal vědeckým pracovníkem při Univerzitě v Basileji. Zde získal místo v redakci prestižního Francouzsko-německého etymologického slovníku, jež byl tehdy distribuován do celého světa. Pracovní tým tehdy vedl světově uznávaný univerzitní profesor dr. Walter von Wartburg. Po roce pověřil Lubomíra Smiřického vedením vědeckého týmu a on pak jezdil na jazykové stáže do Francie a na kurzy při sorbonské univerzitě. Po zastavení projektu z finančních důvodů získal stálé místo na prestižní obchodní akademii Basilej-venkov, kde s velkým zaujetím vyučoval francouzštinu a španělštinu.

Po roce 1989 se téměř každoročně vracel do své vlasti, aby navštívil svou rodinu v Dřevohosticích a své přátele z olomoucké univerzity, kde mu nabízeli místo. V červnu 2010 byl též velmi pěkně přijat při přátelském posezení se starostou města Bystřice pod Hostýnem Zdeňkem Pánkem. Zatím naposled navštívil svou vlast v červnu 2014.

V roce 1999 vydal pro úzký okruh svých nejbližších knihu o historii rodu Smiřických Einšpiglíček  aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do rodiny S. a příbuzenstva. V roce 2004 vydalo olomoucké nakladatelství Votobia jeho další knihu – částečně autobiografický román O mléku a strdí, jenž zachycuje pocity emigrantů, někdejších kamarádů z dětství, kteří se setkávají a zase loučí, až se nakonec setkají v cizině. Kniha vyšla navíc v roce 2009 v autorově překladu německy.
Český rozhlas Olomouc o Lubomíru Smiřickém natočil v r. 2005 dokumentární koláž s úryvky z jeho románu „O mléku a strdí“ a  v roce 2011 vzniklo v olomouckém studiu pásmo  vzpomínek na jeho působení v olomouckém rozhlase pod názvem „Vysílá studio Olomouc“.

Rychlovský rodák dr. Lubomír Smiřický, i  když se dobře uplatnil v cizině, miluje svůj rodný podhostýnský kraj. Rád se vrací do malebných zákoutí, kde v dětství i v mládí prožil nezapomenutelné chvíle. Vzpomíná i na krásné okamžiky prožité u drahých, vzácných lidí – u staříčka a babičky v Rychlově, kde spatřil před dvaaosmdesáti lety světlo světa.   
Mgr. Zdeněk Smiřický