Cesty do Mrlínka
Povídání o mých cestách v dětství by nebylo úplné, kdybych vynechal návštěvy u staříčka a stařenky Pokusových, kterým jsme nosili koláče, buchty, prostě něco na přilepšení. Vedle staříčků bydlel na novém jejich syn Antonín s rodinou.
Zpočátku jsem chodil s bratrem, později i s kamarády. Cesta vedla buď přímo po silnici nebo kolem zahradnictví pana Chvatíka za Bystřicí, kolem továrničky na zpracování lnu, do stoupání mezi poli, kolem božích muk, přes „dálnici“ dále k lesu zvanému Bažantnice. Kolem lesa se táhl dřevěný plot s kamennými sloupy. Les byl rozdělen řadou cest vedoucích až k hájovně a lesním rybníkům v Mrlínku. Chodili jsme převážně polní cestou podél lesa, byla  nejkratší. Podél cesty rostly maliny a lesní jahody. Když rostly houby, tak jsme chodili  krajem lesa, přímo lesem byla cesta tak trochu strašidelná. Navečer jsme si cestu nekrátili a  vraceli se raději  přímo po silnici. Dnes je celá Bažantnice v soukromých rukou a cesta přes ni  uzavřená.
Staré stavení v Mrlínku bylo velice zajímavé. V kuchyni pec, lavice, kde seděli staříček se stařenkou, malé okénko do zahrady. Do kuchyně se vcházelo přímo z venku, vedle byla ještě malá komora. Z kuchyně se šlo do velkého pokoje, kde stály dvě staré masivní manželské postele, komoda, truhla, velký stůl a asi šest židlí. Tady se vždy konalo sváteční posezení. Postel byla vždy vysoko nastlaná, s přehozem v hnědé barvě a s třásněmi. Nad postelí visel kříž, hrací svatý obraz a svatební fotografie staříčků.
Ještě si vzpomínám na hasičské relikvie na stěnách – „zlatou“ hasičská přilbu, parádní sekerku a trumpetu. Staříček byl mimo jiné dlouhou dobu starostou a velitelem hasičů v Mrlínku.
Na sekretáři stály porcelánové sošky svatých, řada hrníčků a skleniček z poutí, růžence a modlitební knížky. Z  pokoje vedly  ještě dveře do malého pokojíku  s okýnkem na zahradu. V něm měli jednu postel a odložené věci. V pokojíčku jsem několikrát jako kluk i přespal. Stařenka zemřela brzo, staříček než jsem šel na vojnu.

Zima v Bystřici
Na zimu v dětství si vzpomínám jen matně. Hlavně na velké množství sněhu (tehdy mi asi připadalo všechno velké). Vzpomínám na ranní zachumelení našeho baráku. Dveře se otvíraly ven, takže nešly otevřít, tak velká závěj byla. Táta nás prostrčil oknem z pokojíčku, podal lopatu a s bratrem jsme odhazovali sníh od dveří.
Tehdy ještě jezdily pluhy zapřažené do koní, potom nastoupily traktory. Pluh to byly dva trámy, spojené do písmene V a tak se shrnoval sníh. Doma jsme měli sáně „řidičky“  s volantem a zadními brzdami. Dalo se ale na nich jezdit jenom na silnici – měly úzkou sněžnici a byly dost těžké. Několikrát jsme s nimi byli s tátou na Hostýně,  nahoru nás vytáhlo vždy nějaké  auto a dolů už to fičelo samo. Sáňkování v té době bylo nejlepší v Dubíčku. Svah s „hupy“, stromořadí jako slalomová dráha. Tahali jsme nahoru a dolů malé sáně pro jednoho, maximálně pro dva. Vpředu měly železné zpevnění a tím jsme případně naráželi do stromků. Někdy i úmyslně. Majitelka tohoto sadu občas naložila na sáně hrnce s popelem a dojela nám dráhu posypat. Nic ale nepomáhalo, dráhu jsme  po jejím odjezdu zas obnovili. Lyže jsme mívali s koženým vázáním, to znamená, že se bota strčila do kožené „podrážky“ upevněné na lyži, vpředu to mělo řemínek a na patě takovou koženou schránku. Vázání Kandahar přišlo později a bylo pouze pro velké kluky. No lyžování nic moc, ale jezdilo to.
Stejné to bylo s bruslením. Jezdilo se na Bystřičce. Každá parta si upravila jeden úsek  mezi splávky a tam se hrál hokej s klacky místo hokejek, ale vždy s nějakým pořádným pukem. Ten nám sháněli rodiče. Později jsme používali upravené polámané hokejky po borcích z pořádného hokeje. Brusle byly samozřejmě „kvinťáky“, na klíček. Otáčením klíčku se sevřela bota ve dvou místech, a už se bruslilo.
Zima nám připadala vždy velice dlouhá. Doma se topilo dřívím, uhlím. Kamna řeziňáky stály na zimu v kuchyni, roura vedla do sporáku. V pokojích se netopilo. Muselo stačit teplo z kuchyně. Kamna řeziňáky tvořila plechová roura, do ní se strčil shora buben naplněný upěchovanými pilinami, uprostřed s otvorem na vzduch.  Buben se vsunul do kamen, vršek se uzavřel na přezku, aby nevyletěl, když kamna bouchly a dostaly tah, a dole se přes malý otvor se papírem zapálily. Piliny vesele pomalu hořely a vydávaly příjemné teplo. V kamnech navíc nebyl téměř žádný popel. No prostě vymoženost – až na ty piliny. Když se k nám vozily na zimu, musely se nosit přes kuchyň. Všude byl z nich prach, no prostě horor. Ale jinudy se na dvorek nešlo dostat, jen přes kuchyň. Tudy se nosilo i uhlí a dříví.

Jaro v Bystřici
Jaro bylo vždy očekáváno s nadšením. Nejdřív nám na zahradě rozkvetly sněženky a potom už to šlo. Čekaly nás jízdy na kolech. Nikdy jsme s bratrem neměli nové kolo, táta vždy sehnal někde starší, prý nám stačí. Sám měl starší kolo. Hojně na něm jezdil, tak ho znala řada lidí. Moje první jízdy se konaly na zahradě od Filipového dolů po cestičce až k besídce.

Na Hostýn
Na náměstí jsem chodil do Zrůbkovy cukrárny, v létě hlavně na zmrzlinu a v zimě na čaj s rodiči. Měli tam, a dosud ještě mají, velký obraz s procesím, které jde na Hostýn. Takové procesí s prapory, hudbou a zpěvem si ještě pamatuji. Procházelo ale hlavně od nádraží po cestě podél kolejí směrem ke hřbitovu a na Hostýn. Přes náměstí se moc nechodilo, snad jen procesí z okolních vesnic jako z Rychlova, Křtomile, Lipové nebo Dřevohostic. Při poutích se se vždycky objevily v Bystřici řady stánků, ve kterých se prodávalo cukroví, okurky, preclíky a podobně. Také tu stály stánky s růženci a svatými obrázky pro poutníky. V době poutí bylo vždycky v Bystřici rušno.
Cesta na Hostýn vedla napřed podél hřbitova přes Vinohrádek, kde byla první hospoda na občerstvení. Tady už začínal les a muselo se jít příkrým úvozem, podél lomu na kámen. Kdo tudy jednou šel, ví, o co jde – prostě strmý „krpál“. Cesta potom navazovala na tak zvanou Císařskou cestu. Ta stoupala pozvolna až na Hostýn. Údajně po ní jezdíval císař a vrchnost kočárem. Nahoru se ale mohlo jít i zkratkou – to jsme pak vyšli u Vodní kaple. Tady  nás čekaly první tři dřevěné krámky se suvenýry a  hračkami, které zde dlouho prodávala také moje teta Božena a po ní její dcera. Stánky, to byl pro nás kluky ráj. Neustále jsme žadonili o trumpety, cukroví, limonády, buřty a mnoho dalších nezbytných věcí. Kostel na Hostýně byl pro nás přímo obrovský. Stáli jsme v něm pokaždé ohromeni tou krásou, rozlohou, zlatem na stěnách.

Na náměstí
Tady bývala trafika pana Doláka, válečného jednorukého invalidy. Sem jsem chodil kupovat otci noviny. V domě vedle trafiky bydlíval v zimě prý i malíř Hanuš Schwaiger. Dále si vzpomínám na průchod průjezdem staré pošty, kterým se dalo dostat k  sokolovně. Stará pošta byla  zajímavá svými starými přepážkami, chodil jsem tam s otcem a matkou telefonovat do Prahy sestře nebo jiným příbuzným. Pošťák nám přinesl papír „výzvu“, kde bylo napsáno, v kolik hodin máme přijít na poštu a kdo nás volá. Od otce vždy dostal něco od cesty.  Kousek vedle pošty bývaly potraviny a lahůdky pánů Olši a Charváta.
Před kostelem stával hotel Občanská záložna. V něm měli krásný zrcadlový sál, kde jsem prožil taneční. Na zaskleném chodníku před hotelem sedávali na lavičkách, pili limonádu a dívali se na náměstí. Součásti hotelu byla potom v přízemí hudební škola. Tam jsem chvíli docházel učit se hrát na harmoniku. Moc mi to ale nešlo…
Na konci náměstí měl v malém domku krámek švec pan Fuksa, takový obchůdek s veteší. Dalo se tu sehnat  všechno: guma do praků, špejle na draky, motouzy, papír, lepidlo, ale i cvočky, odznaky, diabolky do vzduchovky, do poplašňáku – prostě ráj pro kluky. S panem Fuksou jsme navíc mohli i úspěšně smlouvat o ceně.

Pajtlovy zlaté ruce
Vzpomínám si, že po Bystřici chodíval v dlouhém roztrhaném kabátě pan Pajtl a sbíral staré věci. My děti jsme se ho bály, ale táta se s ním znal. Dal mu kolikrát  věci, kterých se chtěl zbavit, nebo i něco do opravy. Spadla nám tenkrát  vzduchovka na beton, a to tak nešikovně, že se  litá hlaveň přepůlila.  Všude říkali, že to opravit už nepůjde. Táta ji dal Pajtlovi – a ten mu ji přinesl opravenou, jako novou. A střílela velice přesně. Pajtl prý totiž býval strojním inženýrem. Žil za starou školou ve dvoře, kde měl dílnu a spoustu harampádí.

Do Jelínkova mlýna
Podél Bystřičky se dalo dojít do Jelínkova mlýna. Kamarádil jsem s Jelínkovic Jirkou, a proto jsem si tam někdy chodil hrát. Pamatuji si na náhon z Bystřičky plný vody, roztočené dřevěné mlýnské kolo. Několikrát jsme se šli podívat i do mlýnice, kde byl strašný kravál a plno moučného prachu. Nejzajímavější to ale bylo na půdě, na obilí. Tam se šlo válet a okýnkem z výšky pozorovat město. Kolem létala spousta holubů.

V autoškole
V Holešovské ulici v bývalém hostinci U Dočkalů, později místnosti Svazarmu, jsem  skládal zkoušky na motokolo Pionýr, i s otcem. Když se ho komisař ptal na křižovatky, kdy kdo pojede, prohlásil: „Já jedu vždycky poslední, až všichni odjedou, nikdy nespěchám. Když si nejsem jistý, že křižovatku projedu, tak vypnu motor a po přechodech pro chodce a chodníku přejdu do směru, který potřebuji, a po silnici dále pokračuji.“ No styděl jsem se za něj tenkrát velice… Zkoušku ale udělal.

Vladimír Pospíšil