Téměř na konci Dvořákovy ulice v cípu blízkém železniční vlečce stojí nápadně krásný dům, místy působící jako vzpomínka na novoklasicisms, zároveň tak trochu secesní, se stopami meziválečného modernismu, ale jako celek velmi přívětivý, s několika originálními tvary oken, kamennou podezdívkou, s šedomodrou a v rámování oken a dveří bíle vyvedenou fasádou zdobenou novějším sgrafitem. Přestože doba jeho slávy už minula, letopočet 1922 na střešní korouhvi zřejmě zrezivěl, vypadl a zahrada s včelíny a dřevěným altánkem zpustla, stále všemi detaily a noblesou připomíná osobnost svého tvůrce – bystřického stavitele Metoděje Matušku.

Na svět přišel v Holešově (13. 3. 1885), ale v roce 1896 se s rodiči, bratry a sestrami (sourozenců měl nakonec 11) přestěhoval do Bystřice pod Hostýnem. Jeho otec tu byl stavbyvedoucím a on se rozhodl, když sám ukončil studia v Brně, věnovat se také stavitelské profesi. Počátek jeho pracovní kariéry zasáhla první světová válka. V armádě byl velitelem dělostřeleckého pluku v pevnosti ve městě Pulja (dnešní Chorvatsko) a získal hodnost štábního kapitána. Svou stavební firmu začal budovat až po válce. Zpočátku spolupracoval, jako dříve jeho otec Jan, s renomovaným bystřickým architektem Otto Zemanem, jehož životní pouť se v té době pomalu uzavírala. Razítko sloučené firmy (O. Zeman – Meth. Matuška – stavitelé Bystřice p.H.) se objevuje na stavebních dokumentech od června 1920 do jara 1923.

V roce 1922 koupil zahradu a dům v ulici Esperanto (dnešní Dvořákově). Městskou radu v té době uctivě žádá o povolení ke stavbě domu, v jehož přízemí budou umístěny kanceláře firmy a patro bude obytné. Do detailů vypracovaný plán domu se zdobným průčelím porostlým popínavými růžemi či vínem a ozvláštněný velkým půlkruhovým oknem schválila stavební komise městského úřadu 28. února 1922. Později však stavitel od svého původního záměru ustoupí a nakreslí trochu jiný dům, už se dvěma byty. Potřebu „přistavěti sobě kanceláří a budov hospodářských“ řeší až později. Na pozemku u domu záhy vyrostou i truhlářské dílny a další provozní místnosti firmy. Druhá varianta domu, schválená k provedení dodatečně roku 1924, se od první v mnohém liší. Jinak jsou řešeny vchodové dveře, v průčelí jsou na projektu zakresleny dvoje, kryté římsou s plechovou stříškou zvonovitého tvaru podpíranou třemi dřevěnými vyřezávanými konzolami. Okna zůstávají zajímavě členitá, ale tvarů přibývá. Oproti prvnímu projektu, kde se vyskytovala okna obdélníková a jedno půlkruhové, jsou tu navíc drobná okénka tvaru pravidelného osmiúhelníku a v přízemí z jihu také čtvercová. Fasádu zdobí barevně odlišené vpadlé plochy různých obrysů rámované lizénami, patro je odčleněno římsou. Okna na severní straně obstupují dva jednoduché pilastry a masivní nadokenní římsa je opět kryta plechovou zvonovitou stříškou. Stanovou střechu ozvláštňují čtyři drobné půlkruhovitě členěné vikýře a větrná korouhev s větrnou růžicí, na níž jsou uchycena písmena označující názvy světových stran. V její směrovce – plechové vlaječce, v níž měl být podle plánu vystřižen letopočet 1922 a připomínat položení základního kamene domu, je dnes už jen díra a vítr jí zřejmě neotáčí. Dříve jistě sloužila jako meteorologická pomůcka na předpovídání počasí. Pokud jí otáčel východní, jihovýchodní či severovýchodní vítr, věděli obyvatelé domu, že nezaprší, pokud se točila k západu, bral si pan inženýr na procházku deštník. Od roku 1924 byl podle dostupných pramenů dům, vystavěný s hravostí, ale i úctou k tradici a pozorností ke každému detailu, obýván. Obklopovala ho velká zahrada a ze západní strany nižší hrázděné firemní budovy. Nápis vyvedený velkými černými literami je dodnes čitelný na impregnované prkenné stěně zchátralého stavení v zahradě a je vidět z železniční vlečky – „STAVEBNÍ ZÁVOD inž. M. Matuška, stavitel“.

„Ten nápis si dobře pamatuji – jak jsem se blížil k domu a říkal si s respektem – Budeš si brát dceru stavitele,“ vzpomíná zeť Metoděje Matušky, téměř čtyřiaosmdesátiletý JUDr. Vít Jiříček, který dnes žije v Olomouci. „Moje žena Vlasta byla nejmladší dcerou stavitele Matušky, jediným dítětem z jeho druhého manželství. (Z prvního měl už dva syny –  Otakara Josefa a Huberta Metoděje a dceru Elzu Annu.) Maminka mé ženy, rozená Mlčochová, babička, rozená Přízová, jejich rodina vlastnila krásný zámek v Konici u Litovle od roku 1825 až do konce 2. světové války... Tchán Metoděj Matuška, přestože navenek vzbuzoval respekt, byl člověk srdečný, přátelský a otevřený. Měl rád lidi, rád se jimi obklopoval – chtěl být všemu dění ve městě nablízku. Byl i členem městského zastupitelstva, někdy na přelomu 20.–30. let. Píše se, že v roce 1923 se jako jeden z prvních stal členem bystřického spolku včelařů. Ačkoliv, abych pravdu řekl, já ho už v jeho zralých letech včelařit neviděl – ty úly, co dodnes stojí na zahradě, už jsou moje. A pak byl taky nadšeným příznivcem plachtaření, tedy  bezmotorového létání. Stal se roku 1930 předsedou místní skupiny Masarykovy letecké ligy a plachtění sponzoroval. V roce 1936 dokonce pro plachtaře postavil jako předseda aeroklubu převážně na vlastní náklad provozní hangár (16 x 8 x 2,5 m). Bylo to někde za nádražím, v prostoru, kde bývala váha Impregny. V době před okupací vlastnili bystřičtí plachtaři dva letouny – kluzák typu Přerov a kluzák typu Beskyd – oba byly během války ukryty ve skladu stavebního materiálu firmy Metoděj Matuška.
Dům pana inženýra býval plný lidí, hlavně dětí. Děti ze sousedství se pokaždé těšily na zahradu, protože tady mohly dovádět, jak se jim líbilo. Jeho široká rodina vynikala velkou soudržností. V říjnu roku 1938, když byla mimo jiné nacistickým Německem okupována Opava, přestěhovala se odtud do bystřického domu v Dvořákově ulici také část rodiny Matuškova tchána JUDr. Antonína Mlčocha. V Bystřici jsou ostatně pohřbeni i jeho dva švagrové – František a Antonín Mlčochovi a tchýně Emerencie Mlčochová.
Vzpomínám si, že Metoděj Matuška velice miloval hudbu a výborně hrál na housle, nejraději za klavírního doprovodu své dcery Vlasty. Ty housle zůstaly v domě na půdě a ztratily se – jako ostatně další tchánovy věci – je to věčná škoda. Pamatuji si taky na jeho nedělní zvyk vydat se z dopolední kostelní mše z Bystřice pěšky rovnou na Hostýn a pak seběhnout domů k rodinnému obědu. Hostýn byl vůbec jeho velkou láskou. Proto jsem usiloval o to, když se v 70. letech 20. stol. jeho dům opravoval a zedníci odmítali obnovit sgrafita na fasádě z důvodu, že to neumějí, aby zůstalo aspoň jedno – říkám mu votivní obrázek Hostýna, tedy Hostýnu zaslíbený. Původně bylo sgrafit celkem pět, všechna se nějak dotýkala stavitelské profese – byl tu zedník, tesař, kameník, geometr a postava držící štít s vyobrazením kostela. Aspoň tohle sgrafito jsem se rozhodl zachránit vlastní rukou. Překreslil jsem si původní obrázek a přenesl ho na vlhkou omítku. Na další už bohužel nebyl čas.
Tchán míval ve firmě vždycky několik desítek stálých zaměstnanců, tak 40–50, ostatní si k jednotlivým stavbám najímal. V budovách kolem domu měl dílny a kanceláře a  v prosklené půlkruhové místnosti s výhledem na bránu svoji pracovnu. Vlastnil i dvě pískovny v Rychlově a Všechovicích. Jeho firma mezi válkami výborně prosperovala, ke svým zaměstnancům se vždy choval s úctou a péčí. Propagovat firmu dokázal na svou dobu velmi moderními metodami. Vytvářel například diapozitivy s vyobrazeními svých staveb a doprovodným textem a ty se pak promítaly v kinech před začátkem představení. Jeden z nich jsem doma ještě objevil – je na něm vila, kterou tchán postavil v Prostějově na Určické ulici pro manžele Navarovy. Paní Navarové jsme říkali teta Fiedlerová, byla to sestra manželčiny matky.“

V Bystřici pod Hostýnem, na Hostýně samotném i po celé Moravě pomáhal stavitelský um Metoděje Matušky vytvářet krásné a účelné stavby. Stavěl rodinné, činžovní i poutní domy, kaple, prováděl dostavby i stavby kostelů, stavěl řemeslnické dílny, výrobny, navrhoval výklady pro obchodníky i prodejní budky, upravoval interiéry, rekonstruoval, vytvářel a stavěl ploty, brány, chlévy, kůlny, hasičskou věž. Pro bystřického statkáře Šimona  dokonce navrhl „naklíčovnu“ brambor, pro Ing. Jana Strnadla vystavěl v Kelči mlýn.

Práce na stavbách a obnově církevních památek pro něj byla nejčestnějším úkolem, přestože jeho firmě příliš zisku nepřinášela. Na základě plánů Dominika Feye zhotovila firma Otto Zeman & Metoděj Matuška dostavbu kostela v Buchlovicích (základní kámen přístavby byl slavnostně posvěcen 3. října 1920). Podle vítězného Matuškova návrhu započala na jaře roku 1932 stavba filiálního kostela sv. Josefa v Radslavicích. Už v září téhož roku byl kostel vysvěcen a v roce 1944 jej vyzdobil malbami také Bystřičan – malíř Josef Ježek. Firma stavitele Matušky pracovala i na výstavbě kaple sv. Cyrila a Metoděje pro hřbitov v Komárně podle projektu architekta Baťova Zlína Františka Gahury. Rekonstruoval kostel v Rajnochovicích, kostel a klášter na Velehradě, v letech 1935–1938 stavěl kostel Nanebevzetí Panny Marie v Blatničce. Zajišťoval péči o církevní stavby na celém území  působnosti olomouckého arcibiskupství.

Samostatnou kapitolou v díle Metoděje Matušky jsou jeho práce pro milovaný Hostýn. S Ing. Vladimírem Fischerem z Holešova vybudoval v letech 1926–1928 na náklady Matice svatohostýnské poutní dům č. 3 s kapacitou 466 lůžek. Dům byl olomouckým arcibiskupem Prečanem posvěcen 19. srpna 1928 za účasti 24 tisíc lidí. V červnu 1942 byla pak zkolaudována Matuškou projektovaná stavba jednopatrové budovy s ledovnou, sálem pro poutníky, výletní restaurací a hospodářským zázemím naproti poutnímu domu č. 3. Plány schválil Památkový úřad v roce 1938. Z Matuškovy ledovny a sálu je dnes Jurkovičův sál, v němž sídlí Svatohostýnské muzeum. Plány ledovny a sálu se v bystřickém zámeckém depozitáři nenašly, zato jsme tu objevili další projekty tvořené pro Hostýn i podklady k rekonstrukcím na Hostýně prováděným. Z roku 1930 pochází například nákres na postavení vepřince při starém hotelu Matice svatohostýnské, plánek na výstavbu veřejných záchodků na Hostýně, plán přístavby krámků kolem centrálního schodiště, včetně rozepsaných jmen budoucích majitelů, je tu i návrh vchodu na kamenných pilířích pro „oplocení čerpací stanice“ na Sv. Hostýně z roku 1929 s nápisem FONDS LEOPOLDI, pramen Leopoldův, (podle tehdejšího arcibiskupa olomouckého Leopolda Prečana) na vstupním oblouku. Místo zdroje hostýnské vody, odkud je vedena na vrcholek Hostýna, a „stanici“ pro její čerpání najdeme asi 200 m pod dolním parkovištěm autobusů. Dnes je obehnána už jen drátěným plotem. Opravu vstupního oblouku provedl před lety kamenosochař Jan Kozel.

Detailní zakreslení vazby trámů v kopuli hostýnského chrámu a další nalezené výkresy dokládají, že se  Matuška podílel i na četných rekonstrukcích hostýnských objektů. Hostýn měl stavitel Metoděj Matuška podle všeho denně na srdci.
V depozitáři bystřického zámku je uloženo několik objemných složek stavebních plánů, výkresů a dalších materiálů z Matuškovy pozůstalosti. Sedm kartonů obsahuje projekty, na nichž se jeho firma podílela jen v Bystřici pod Hostýnem – je jich značné množství – velké, malé i nepatrné zakázky, jako by  skutečně Matuška převzal po Zemanovi pomyslné žezlo městského stavitele.
„V té době byli v Bystřici i jiní stavitelé – Bednařík, Vašalovský, Urban, Sláma…, ale Matušku bylo všude  vidět. My ho měli jako zaměstnanci ve velké oblibě,“vypráví pan Josef Biječek, bývalý kronikář Bystřice, dlouholetý kulturní pracovník města. „Můj tatínek, zedník, se potkal s Matuškou ve 40. roce v Soběchlebech, odtud pocházím, a domluvil mi u něj kancelářskou praxi. A tak jsem strávil u pana stavitele, mimo své totální nasazení, celou válku (od roku 1941 až do roku 1945). V Soběchlebech tenkrát stavěl kulturní dům a kino Charita. Posílal mě se vzkazy a poštou a abych dohlížel – tak jsem se nakonec dostal i k psaní nápisu CHARITA na nové soběchlebské kino a na své dílo jsem byl patřičně hrdý. U pana stavitele jsme byli dva praktikanti – já a Jaroslav Kněžek – to je ten černovlasý vedle mě na fotografii, mzdovou účetní tenkrát byla Růženka Malíková, v kanceláři seděl  i účetní pan Petržela a dělal s námi taky Matuškův syn Otoš. My praktikanti jsme byli takovými spojkami mezi kanceláří a stavbou. Hodně jsme toho nachodili a najezdili na kole. Denně jsem dojížděl na kole do práce ze Soběchleb, občas mě pan stavitel poslal  až do Hranic k firmě Číhal, s níž spolupracoval. Měli jsme firemní auto, ale moc jím nejezdil ani on. Strašlivě rád a hodně chodil pěšky – často se stalo, že když jsme přicházeli ráno do práce, on už byl zpátky z Hostýna, kam si poránu vyšel. Kanceláře jsme měli v budově u jeho domu, byla tam účtárna i mzdová účtárna, truhlárna a …sklady materiálu a venku dvě jámy na hašení vápna. Kromě pobíhání po stavbách jsme často kopírovali výkresy a stavební plány, pomáhali s korespondencí – Matuškova firma udržovala hodně kontaktů i se zahraničím. Pomáhávali jsme taky na zahradě kolem domu a ochomýtali se kolem firemního nákladního auta na dřevoplyn. To zajímalo nejvíc Otoše, ten byl do aut blázen, jen otec odešel z domu, hned se zabýval náklaďákem.
Pan stavitel byl člověk velice oblíbený, vzdělaný a rozhodně nekonfliktní typ. ˇČasto se stalo, že stavebníci neměli dost peněz – když přišly problémy, snažil se je řešit lidsky a s porozuměním. Důvěřoval mi, tak mě posílával i pro své oblíbené víno do vinných sklepů. Rád se scházel s kamarády, s nimiž byl ve válce. Vždycky oprášili uniformy a hrdě si v nich vyšli do svého důstojnického klubu. U Matušků doma bylo opravdu téměř pokaždé plno lidí, pro děti měli dokonce takový ten přístroj na promítání nepohyblivých obrázků."

Staré fotografie zachycující impozantní zjev Metoděje Matušky se dochovaly ze dne posvěcení základního kamene bystřického Spolkového domu Sušil, z 29. 9. 1935. A také ze dne slavnostního otevření spolkového domu, z 18. 10. 1936. Plán spolkového domu, který se stal zázemím Vzdělávacího spolku Sušil založeného v roce 1929 a centrem bystřické kultury, navrhli František Musil a František Kozel, Ing. Metoděj Matuška stavbu řídil. Budova vznikla na pozemcích bývalé jízdárny barona A. G. Loudona a iniciátorem celé akce se stal výbor pro stavbu Spolkového domu Sušil ve složení: P. Vladimír Worel, P. Jakub Menšík – předseda, František Kozel – pokladník, Antonín Rajnoch a František Slavický – jednatel. „Já byl zamlada členem Orla, vypráví Josef Biječek, „a tam, kde dřív byla loudonská „rajčula“, teda jízdárna, jsme chodívali cvičit. V prvních návrzích na zastavění toho pozemku z roku 1931 je Orlovna – lidový dům, napřed se zřejmě počítalo s orlovnou, pak vznikl Sušil, spolkový dům.“ Výčet staveb pro Bystřici a Bystřičany, na nichž se Matuška podílel, které rekonstruoval, přestavoval nebo které sám navrhl, by zabral celý Zpravodaj. 
„Tenhle dům pro paní Burbilovou Vykoukalovou, který stavěla firma Metoděj Matuška na Chvalčově, v dnešní ulici Karla Tomana, se dělal ve 40. letech,“ vzpomíná Josef Biječek. „Co já se na tu stavbu služebně nachodil… Domácí měli dceru, není doma, povídali, je na práci v Reichu. Jednou ale přijela a já poznal svou budoucí ženu. Vzali jsme se v roce 1946. Nikdy bych neřekl, že v tom domě jednou budu bydlet. Žiju  v něm dodnes.“

Firma Metoděje Matušky prosperovala až do roku 1948. Později už nebylo možné nahlas mluvit o schopném, lidském, vzdělaném podnikateli oblíbeném vlastními zaměstnanci.
„Nástup komunistické moci po roce 1948 pocítil tchán se vší tvrdostí, říká doktor Jiříček. Místní národní výbor předepsal Matuškovi pro rok 1948 dodavatelským průkazem č. 0519 jako „rolníkovi z č. p. 105“ dodávku 309 kg hovězího masa, 1 100 kg brambor, 154 kg vepřového, 55 kg chlebového obilí, 60 kg ovsa a 530 ks vajec. To byl ale jenom začátek. Výměrem ministerstva stavebního průmyslu ze dne 4. prosince 1951 bylo tchánovi sděleno, že majetek jeho firmy byl ke dni 1. ledna 1948 znárodněn a firma začleněna do Československých stavebních závodů, n. p. Praha. To byl konec firmy Matuška. Pamatuji si, že tchán pak byl zaměstnán jako technik nejdříve ve Vsetíně a do roku 1958  dojížděl do  Zlína a pracoval v  národním podniku Pozemní stavby Gottwaldov. Nenechal se zlomit, denně cestoval 40 km do práce a komunikoval se známými, dál poskytoval rady, všechny povzbuzoval. Jeho znalostí a bohatých zkušeností často využíval i zaměstnavatel, když bylo potřeba řešit složité technické problémy na  stavbách.
Zemřel v březnu 1959, bylo mu 74 let. To, že ho lidé  měli v úctě, se ukázalo  při jeho pohřbu – přišli bývalí  zaměstnanci, stavebníci, spolupracovníci, lidé z Bystřice i širokého okolí. Jeho jméno by mělo být napsáno i na tabuli osobností při vchodu na bystřický hřbitov, aby se na něj pamatovalo…“

Metoděj Matuška je ovšem osobností, která po sobě na světě zanechala takové množství krásných a trvalých stop, že nepodléhá času. Zůstává dál ve stavbách, jichž se dotkla jeho ruka či myšlenka, a projdeme-li se městem, potkáme pana stavitele téměř na každém kroku.   Bystřici jako by měl stavitel Metoděj Matuška ve svém erbu.

                                                                                                                                                                                     msch