Rád bych připojil k řadě záznamů a vzpomínek už zveřejněných své dojmy a zážitky z doby pomalu se blížícího konce války, našeho osvobození i vzrušených květnových dnů při přechodu fronty Bystřicí, včetně dozvuků války v začátcích mírového žití na jaře roku 1945. Tu dobu jsem prožíval jako 16letý student, jenž i ve dnech přechodu fronty zakresloval a počítal skvrny na Slunci a uvažoval nad všelijakými jevy a souvislostmi; i nad takovými, o jakých se mluvit a psát v kronikách desítky let nemohlo. Své vzpomínky mám zapsány v Kronice rodiny, kterou jsem po získání počítače před lety a po zapracování na téhle složité technice mohl přepsat a vytisknout jako opatření proti slábnutí paměti. Letos mi bylo 82 let. Narodil jsem se v Bystřici u dědečků Vahalů na Schwaigrově náměstí a jako klučík tady trávil všechny prázdniny až do srpna 1938. Tehdy jsem netušil, že už v září budeme utíkat před nacisty ze Znojma zpět do Bystřice, že tady dokončím obecnou školu a bude to už v protektorátu a že budu stát před gestapáky při domovní prohlídce po tátově zatčení. V Bystřici jsem prožil květnové osvobození v roce 1945, nesmírnou radost z návratu svého táty už oplakávaného – a také jsem se pak v roce 1946 rozloučil s Bystřicí  i s kusem svého mládí nastálo. Přesto trvá vztah k Bystřici a Bystřicku nadále; ba jsem šťastlivec, jenž i ve velmi pozdním období života znovu a znovu  nachází poklad rovnou pod Hostýnem.
                                                                                                                                                                Vladimír Krečmer

 Válečná předehra

Světová válka se začala projevovat válečnými ději v našem kraji výrazněji v roce 1944. Probíhalo plošné masivní letecké bombardování Německa spojenci, takže jsme pozorně  v rozhlase sledovali pravidelná hlášení o situaci – kde se nalézají svazy bombardérů a kam směřují. Bombardování Vídně bylo občas slyšet a také se nám při něm trošku třásla okna. Tyhle „Luftlagemeldungen“ zrána často hlásila svazy letadel v cestě na sever – americké bombardéry vzlétaly ze základen v Itálii k dennímu bombardování průmyslových objektů v Horním Slezsku skoro každý den. Dráha obrovských svazů čtyřmotorových bombardérů vedla nad Moravou dopoledne nahoru na sever a odpoledne se vracely zpět. Sirény začínaly výt obvykle po 9. hodině a letecký poplach trvával do pozdního odpoledne. Za jasných dnů byla pak původně modrá obloha zatažena bílými kondenzačními pásy.
Jako studenti, dojíždějící vlakem na gymnázium do Holešova, jsme se posléze na předměty v pozdějších hodinách moc nepřipravovali, protože velice často po první hodině začal poplach a žactvo muselo opustit školu. Vlaky za leteckých poplachů nejezdily, z ulice nás hlídky civilní protiletecké obrany zaháněly, takže my přespolní jsme podle počasí a situace někdy stačili projít městem a šli těch 11 km domů do Bystřice pěšky, někdy jsme se uchylovali na holešovský židovský hřbitov. Tam v oáze pokoje jsme posedávali, pozorovali stovky stříbrných letadel ve velké výšce, občas se zatajeným dechem spíše poslouchali, než mohli sledovat, střety jejich ochranného doprovodu s německými stíhači ve výškách kolem 8 km, abychom se pak pozdě odpoledne vraceli na nádraží k vlaku. 
 Je známo a publikováno, jak při přeletu bombardérů 25. srpna 1944 spadla letecká puma údajně „mezi Bílavskem a Hlinskem“. Byl jsem náhodným svědkem jejího pádu a výbuchu stoje tehdy u otevřeného, k jihu hledícího okna v pokoji u dědečků na Schwaigrově náměstí čp. 590. Bylo to v pátek po poledni, přelétával k jihu se vracející svaz letadel za slunečného počasí. Náhle se ozval zvláštní hvizd letící pumy a za Chlumem s obrovskou ránou vyletěl vysoko černý mrak, jak to známe z válečných filmů. V podvečer jsem se tam vypravil – velký kráter byl na západním svahu Chlumu nedaleko okraje lesního mlází na pastvisku nad Bílavskem.
Tyhle náhodné shozy se vyskytovaly, když se např. letadlo dostalo do potíží nebo se vracel poškozený stroj. Jednou se časně zjara pár spolužáků rozhodlo oželet první hodinu vyučování, a místo aby dojeli do gymnázia, šli se kamsi ulít do polí – „bílili“ podle tehdejšího studentského slangu. Bylo zataženo nízkou oblačností, dopoledne bylo slyšet k severu letící svazy. Náhle se ozval silný hvizd a nedaleko dopadal celý svazek pum. Kluci to naštěstí odnesli jen šokem a zamazaným oděvem, jak je vzduchová vlna hodila do oranice. Válka ukázala svou samozřejmou bezohlednost. Při pomyšlení na nahodilý dopad bomb na lidská sídla se svíralo srdce…
 Školy jsme si od jara roku 1944 s těmi poplachy mnoho neužili. Byla jiná protektorátní povyražení. Na nefunkční školu jsme vlastně byli zvyklí, neboť ve většině válečných zim byly uhelné prázdniny a my jsme si dojížděli do Holešova pro úkoly. Byla také prázdninová letní nasazení. Pro mne počínala ve čtrnácti v roce 1942, a to na žně na bystřickém velkostatku pana Šimona. V roce 1943 jsem byl nasazen u sedláka v Tvorovicích na Hané. V roce 1944 už před prázdninami v červnu jsem byl holešovským úřadem práce poslán na zdravotní prohlídku do bystřické nemocenské k panu MUDr. Žaludovi a pak nasazen na práce na údržbě železnice. Naše trať byla tehdy silně frekventovaná – jezdily tudy dlouhé nákladní vlaky a také rychlíkové lokomotivy odfukovaly „na Valachy, na Valachy“, když mezi Přerovem a Hranicemi byla estakáda na hlavní trati poškozena bombardováním. Pracovní nasazení se protáhlo, protože po vypuknutí slovenského národního povstání koncem srpna byla budova gymnázia v Holešově zabrána wehrmachtem. V práci na úseku traťmistra v Osíčku naše parta překopala a odplevelila štěrkový svršek a starší traťoví dělníci podbili pražce trati až na most přes Bečvu před Valašským Meziříčím. Byly to pro čtrnáctiletého až šestnáctiletého studenta tvrdé zkušenosti, nicméně pro život budoucího intelektuála konec konců prospěšná škola o životě lidu dělného.
 Na podzim a v zimě 1944/45 se čím dál tím zřetelněji projevovala přítomnost partyzánů v Hostýnských vrších. Byly to jak oddíly kapitána Murzina, tak i hloučky samostatné. Přímo na Schwaigrově náměstí si jednou v noci partyzáni přišli pro košile a prádlo do Tauberovy výrobny na rohu naproti Sokolovně (samozřejmě výrobny pod árijskou správou – rodinu Tauberovu nacisté zplynovali v Osvětimi, tak jako další bystřické občany z židovské komunity. Proslýchalo se, že kvůli potravinám partyzáni navštívili velkostatek Šimonův. Za nocí bylo občas vídat záři světlic kdesi v horách za Hostýnem, když letadla shazovala partyzánům zásoby.
Byly i jiné připomínky války. Například dědečkovi přikázal městský úřad ubytovat v domě dvě mladičké Němky v uniformách pomocných sil wehrmachtu. Nocovaly v kuchyni, byly však od časného rána do noci v práci u německé posádky v zámku. Moje maminka jednou okusila jakýsi jejich divný náhražkový puding, kterým se živily, a v lítosti nad jejich mládím jim upekla něco lepšího. Zajímavý postoj k Němcům v rodině nacisty postižené: manžel v neznámu koncentráků, strýc od heydrichiády nezvěstný (tehdy už tři roky po popravě).
 Byla to temná doba. Můj otec (bývalý důstojník čs. armády) se 25. srpna 1939 nevrátil domů z práce. Konal po rozpuštění armády službu u okresního úřadu v Kroměříži jako „vrchní aktuárský tajemník“. Byli takto po okresech rozmístěni zpravodajští důstojníci jako příslušníci armádního odboje. Místo něho k nám přijelo gestapo k domovní prohlídce: dva zachmuření muži v kožených kabátech, třetí zůstal u auta před domem. Pro otce nastala křížová cesta v rukou zlé nacistické moci. V roce 1943 jsme od něho měli zprávu z koncentračníhio tábora Auschwitz  – aniž jsme měli potuchy o zlopověstném charakteru toho místa. Otec byl nejbližším svědkem pekelného zločinu holocaustu – po zápalu plic byl přidělen k četě s károu, na níž vězni vyváželi popel z dnem i nocí pracujících krematorií. Bystřický Němec, starý pán, utěšoval dobrácky mou maminku, že oni, Němci, jsou rytířský národ a manžel přece jako důstojník tam má jistě slušné zacházení i „šisky“ k obědu...
Začátkem roku 1945 byl lágr Osvětim před postupující Rudou armádou vyklízen a Moravou projízděly vlaky otevřených uhelných vagonů s nebožáky, vychrtlými troskami lidí za tuhých mrazů jen v kopřivových trestaneckých oděvech. Docházely o tom barbarském činění děsivé zvěsti – byly to poslední hřebíky do rakve našich vztahů k okupantům. Jednoho dne se u nás tehdy objevila naprosto neznámá, statná starší železničářka s tím, že našeho tátu spatřila na vagoně v Přerově na nádraží a hodila mu svůj železničářský kožich. Chtěla zaplatit. Byla to velmi zvláštní, na první pohled podivná, avšak drásající situace, takže maminka sehnala peníze a zaplatila (žili jsme už roky jen z dědečkovy penze). V klidu rozebráno – zbyly jen otázky: byla to lidská hyena, anebo někomu skutečně, přemožena citem        s těmi ubožáky, kožich hodila a pak si vypočítala, kam by si mohla dojít pro peníze?
V březnu 1945 mi přišlo povolání na kopání zákopů. Tehdy mnoho mládeže bylo nasazeno – moji budoucí spolužáci z pražského gymnázia pracovali až na Ostravsku. Zdravotní prohlídka povolaných z Bystřice se konala na arbeitsamtu v Holešově a její průběh stojí za sdělení. Konal ji český úřední lékař a dozíral bývalý kapitán čs. armády – Sudetský Němec. Pan doktor byl naprosto obdivuhodný, jak jednoho předvolaného po druhém řadil do třídy kriplů. Dozírající Němec už pěkně hudral. Když jsem před lékaře předstoupil, objížděl mi hruď fonendoskopem a tvářil se starostlivě. K mému překvapení se mne zeptal, nepociťuji-li potíže se srdcem. Při tom na mne dost výmluvně pohlížel, obrácen zády k dozorci. Takže jsem pochopil a vyložil mu, jak se zadýchávám. Pan doktor nadiktoval do zápisu můj zdravotní stav a končil závěrem: „Neschopen“. A to už Sudeťák zuřil a vykřikoval něco o české čeládce, „sauhundech“, co nechtějí bránit führera a lebensraum. Šel jsem odtamtud s úlevou a vděčností k odvážnému lékaři, staršímu pánovi. V roce 1946 po přestěhování do Prahy jsem pro jistotu zašel na kontrolu se srdcem a byl ujištěn, že to skutečně byl účelový verdikt statečného českého lékaře.

Fronty se blíží

K jaru 1945 s blížící se frontou od východu se množily večerní přelety sovětských průzkumných letadel, často i v nízkém letu. Osvětlovala světlicemi na padáčcích terén a někdy i pálila po skutečných nebo jen domnělých cílech. Proudy svítících střel byly poněkud znepokojivým večerním „ohňostrojem“. Cílem byl např. malý transformátor na sloupu na Schwaigrově náměstí vlevo až u trati. Opětovně nalétala letadla ostřelovat přesně zformované  hromady štěrku u silnice na Valašské Meziříčí. Ve velmi ostrém žlutém osvětlení světlicemi na panáčcích s velmi hlubokými vrženými stíny ony hromady snad vypadaly jako kolona vozů. Jednou večer světlice vypuštěná z letadla ve tmách bzučícího letěla od Schwaigrova náměstí nad naším domem a zahradou směrem k náměstí a ke kostelu. Zahrada byla v tom teplém osvětlení s černými stíny jako z tisíce a jedné noci, kapky hořícího fosforu či čeho ukapávaly ze světlice cestou. Trochu pohádkové,  avšak též budící husí kůži. Neozve se třesk palubních zbraní a nezačnou létat střely se svítícími dráhami? Byl jsem tehdy nadšený atronom-amatér a  v pozorovacím deníku z 22. března mám zapsáno: „Dnes krátce po 19. hodině SEČ pozorován triedrem se zvětšením 6x poprvé Merkur jako večernice. Bližší pozorování znemožněno leteckým poplachem a osvětlováním města světelnými bombami“.
V březnu ještě zařádilo v Bystřici gestapo a odvleklo odbojáře, kteří pak rozšířili řady vězněných i obětí nacismu. Těch zavražděných z Bystřice se počítá celkem 30, vězněných celkem 44. To jenom tak k připomínce těm, kteří se neustále omlouvají Němcům za jejich osud po válce. Když jsem jako vědecký pracovník vykládal svým německým přátelům jen historii naší rodiny, byli užaslí a sami docházeli k názoru, že jejich předkové podlehli ďáblu a že jejich historie mohla vypadat ještě mnohem hůře…   
V dubnu 1945 bylo již slýchat dunění vzdálené kanonády, neslo se od jihu. V noci se nad Končinami nebe slabě blýskalo – fronty se blížily. Protože otec-voják měl v knihovně řadu vojenských odborných knih a časopisů, jako horlivý čtenář jsem to všechno probral, v očekávání fronty jsem se cítil být ochráncem maminky a starého dědečka, takže jsem si vyžádal informace i od strýce, jenž na vojně byl dělostřelcem. Na sklonku dubna jsem začal dirigovat přípravu na přechod fronty. Cenné věci a zálohu potravin jsme odnesli do poslední sklepní místnosti, narychlo zazdívali vstup a rovnali k tomu palivové dříví. V tom momentě přišla německá vojenská kontrola osob v domě – už jsme nebyli v zápolí. Pěkně v nás hrklo, avšak ukázalo se, že do sklepa  sešel Vlasovec –  usmál se nad naším dílem a rusko-německy nás ubezpečil, že teď se ještě bát nemusíme. „Ale dobře to zamaskujte, až sem přijdou vaši osvoboditelé!“ Tehdy jsme to ještě nepochopili. Maminka nakonec evakuovala z ložnic i matrace a ložní prádlo, takže jsme mohli spát „v krytu“. Podle strýcova doporučení jsem za úkryt volil „centrální místnost“ jen s kouskem venkovní zdi a před její sklepní okénko postavil zdvojenou palisádu borových kuláčů. Na zásah dělostřeleckým granátem to bylo málo, ale podle strýce střepiny granátů nadělají také paseku; k tomu ta palisáda stačila.                                                                                    (Dokončení příště)